Dotazy k tématu emocí putovalo do Karlovarského kraje. Odpovídá na ně paní Michaela Rejtharová z Dětského domova Karlovy Vary a Ostrov.

22.04.2020

Paní Rejtharová, můžete ostatním kolegyním a kolegům vychovatelům přiblížit, jak pracujete s emočním prožíváním dítěte, které zrovna dorazilo do dětského domova. Můžete sdílet, co se Vám osvědčilo?

Každé dítě, které přijde nově na skupinu reaguje malinko jinak. V první řadě je důležité úplně přirozené přijetí do skupiny, ideálně pokud se v tu chvíli nachází ve skupině co nejvíce dětí. Nové dítě vidí, že fungujeme naprosto normálně jako doma, vidí velice pěkné prostředí a jiné děti, které jsou u nás už dlouho. Je dobré nechat dítě rozkoukat, uvolnit ho, pomoci mu naladit se na vlnu naší skupiny a čerpat vše, co nabízíme. Je vhodné "nepatlat" se v jeho minulosti, nechat dítě ať se zabydlí a spřátelí s ostatními. K tomu je důležitá i parta dětí, která nováčka "zaučí" a pomůže mu se začleněním do rodinné skupiny. Pak už se soustředíme na silné stránky dítěte, jeho potenciál, talent, schopnosti. Najít je, pokusit se toto vše vytáhnout a věnovat se tomu intenzivně, ale nenásilně. Většinou se nám to daří. Dítě se pak cítí úspěšné a snaží se samo (alespoň doufám) 😉 Pokud máme i dobré vztahy s rodinami, je stav ideální.

Jak konkrétně pracujete s vlastními emocemi a emocemi mladého dospělého, který opouští brány dětského domova? Je něco, co Vám pomáhá, jak preventivně působit na mladého dospělého, aby se předešlo vypjatým situacím spojených s odchodem?

S naším mladým dospělým máme natolik dobré vztahy, že k žádným vypjatým situacím nedochází. Naopak - jsme stále v kontaktu, často ho zveme na naše RS a on pozvání vždy přijme, protože ví, že stále patří mezi nás. Také v případě, že potřebujeme pomoc my, jsme v kontaktu. Vztahy se nám nevzdalují. Na tom všem se ale musí pracovat po celou dobu pobytu. Vlastně, pokud není vztah, není kontakt.

Jak pracujete s emocemi dětí, které jsou citově navázané na mladé dospělé, kteří již z domova odchází (starší sourozenci, kamarádi, lásky atd.)? O jaký přístup byste se podělili s ostatními vychovateli?

Děti jsou na sebe navázané vždy. Záleží za jakých okolností dítě odchází. Je smutné, když odchází dítě do jiného zařízení kvůli výchovným problémům. To jsou pak děti opravdu rozladěné. Je jim vše líto, pociťují strach o kamaráda a nezbývá nic jiného, než s nimi o všem mluvit, ale jen když o to stojí a ve vhodnou chvíli. Pokud dítě odchází do rodiny, většinou se děti rozloučí a jestliže mezi nimi vyrostlo nějaké pouto, sami se najdou a jsou i nadále v kontaktu. Mají dnes velké možnosti, jak se spojit. Jejich vztahy pak buď vydrží, nebo vyšumí. Větší emocionálně vypjaté situace nezažíváme, protože dítě i my víme, že se můžeme kdykoli navštívit, spojit, zůstáváme na blízku a víme o sobě. I děti, které nemají možnost přijet, jsou s námi stále v kontaktu. Komu jsme lezli na nervy, ten si najde jinou, svou cestu a společnost přátel a blízkých.

A poslední otázka, co Vám konkrétně pomáhá při zvládání vlastních emocí v krizových situací, ať už v práci či osobním životě?

To je těžká otázka. 😉 Nejvíce asi moje dcera, která je stejně střelená jako já. Pracuje ve stejném oboru, tak si můžeme vzájemně pomoci. A pak spousta barev, tužek, štětců apod. Také a velice často i děti v DD. Když vidíte, že se jim daří, jsou úspěšné, mají z toho radost a chtějí na sobě pracovat, pak je vše jednodušší.