Emoce - rozhovor

Na otázky spojené s tématem emocí odpovídá Mgr. Irena Adámková z Dětského domova Prostějov a paní Michaela Rejtharová z Dětského domova Karlovy Vary a Ostrov.

Paní Adámková, můžete ostatním kolegyním a kolegům vychovatelům přiblížit, jak pracujete s emočním prožíváním dítěte, které zrovna dorazilo do DD. Můžete sdílet, co se Vám osvědčilo?

Nejdůležitější je, aby dítě co nejdříve opět získalo pocit bezpečí a jistoty. Aby se během adaptace seznámilo s dětmi a dospělými v rodince, kde nyní bude žít. Důležité je, aby v novém prostředí mělo svoje místo, svůj prostor, své věci apod. Aby mělo také pocit, že do rodinky patří, je tu s ním počítáno a je její součástí. Vychovatel by měl podporovat utvoření bezproblémových vztahů mezi dětmi. Měl by využívat empatie. Dítěti by měly být nabídnuty určité činnosti, kterými vyplní svůj volný čas, může se realizovat a zažít úspěchy. Dítě by mělo mít důvěru, nebát se komunikovat, svěřit se apod. K tomu lze využít různé hry, které pomohou s adaptací dítěte v novém prostředí, v nové rodince. Je důležité, aby se dítě stalo součástí rodinky a nezůstávalo stranou. U starších dětí je dobré, aby dítě mělo pocit, že je vnímáno a posloucháno. Mělo by vědět a věřit, že dospělého zajímá jaké má názory, potřeby nebo cíle a že my dospělí mu věnujeme pozornost a čas, hovoříme s ním... například o tom, jak by mohl svých cílů dosáhnout.

Jak konkrétně pracujete s vlastními emocemi a emocemi mladého dospělého, který opouští brány dětského domova? Je něco, co Vám pomáhá, jak preventivně působit na mladého dospělého, aby se předešlo vypjatým situacím spojených s odchodem?

Dospělý by měl dát dospívajícímu, který z domova odchází pocit, že odchodem z domova nekončí jejich vztah, ale že se na dospělého může kdykoliv obrátit s prosbou o radu, o pomoc. Mohou se dohodnout na nějakém oboustranně vyhovujícím kontaktu. Dospělý by neměl být smutný, měl by působit spíše pozitivně a tak, aby odcházejícího motivoval. Dospělý by měl vysvětlovat dětem, že takové situace jsou přirozené, dějí se i v rodinách a patří ke koloběhu života. Důležité je také připravovat mladého člověka na odchod postupně a s předstihem. Využít služeb dobrovolníků, kteří pomohou dospívajícím překlenout přechod do běžného života.

V našem zařízení mohou děti využít i služeb paní psycholožky. Důležité je, aby děti věděly, že emoce a jejich projevování, je normální. Jen je třeba, aby si člověk uvědomil, že existují, co je jejich spouštěčem, snažil se je zvládat a nepodléhat jim.

Jak pracujete s emocemi dětí, které jsou citově navázané na mladé dospělé, kteří již z domova odchází (starší sourozenci, kamarádi, lásky apod.)? O jaký přístup byste se podělili s ostatními vychovateli?

V současné době jsou s nimi děti díky sociálním sítím v kontaktu i po odchodu ze zařízení. Mají možnost se navštěvovat, příležitostí je během roku mnoho - narozeniny, Vánoce aj. V našem domově funguje tzv. družební kroužek, kdy paní vychovatelka s dětmi naplánuje a realizuje návštěvu za dětmi, sourozenci nebo rodiči.

A poslední otázka, co Vám konkrétně pomáhá při zvládání vlastních emocí v krizových situací, ať už v práci či osobním životě?

Pro zvládání vlastních emocí je pro mě důležité relaxovat. Psychicky náročnou práci je třeba vystřídat aktivním odpočinkem. Dobré je snažit se pracovat s empatií, naslouchat druhým, být spokojený sám se sebou. Důležité jsou také dobré vztahy mezi kolegy a kvalita práce v týmu. Využívat různé druhy školení a kurzů, popř. využít služby odborníků jako psycholog a etoped pro lepší zvládání problémových situací. Prospěšná je také možnost konzultace mezi kolegy z jiných zařízení.

Dalších dotazy k tématu emocí putovalo do Karlovarského kraje. Odpovídá na ně paní Michaela Rejtharová z Dětského domova Karlovy Vary a Ostrov.

Paní Rejtharová, můžete ostatním kolegyním a kolegům vychovatelům přiblížit, jak pracujete s emočním prožíváním dítěte, které zrovna dorazilo do dětského domova. Můžete sdílet, co se Vám osvědčilo?

Každé dítě, které přijde nově na skupinu reaguje malinko jinak. V první řadě je důležité úplně přirozené přijetí do skupiny, ideálně pokud se v tu chvíli nachází ve skupině co nejvíce dětí. Nové dítě vidí, že fungujeme naprosto normálně jako doma, vidí velice pěkné prostředí a jiné děti, které jsou u nás už dlouho. Je dobré nechat dítě rozkoukat, uvolnit ho, pomoci mu naladit se na vlnu naší skupiny a čerpat vše, co nabízíme. Je vhodné "nepatlat" se v jeho minulosti, nechat dítě ať se zabydlí a spřátelí s ostatními. K tomu je důležitá i parta dětí, která nováčka "zaučí" a pomůže mu se začleněním do rodinné skupiny. Pak už se soustředíme na silné stránky dítěte, jeho potenciál, talent, schopnosti. Najít je, pokusit se toto vše vytáhnout a věnovat se tomu intenzivně, ale nenásilně. Většinou se nám to daří. Dítě se pak cítí úspěšné a snaží se samo (alespoň doufám) 😉 Pokud máme i dobré vztahy s rodinami, je stav ideální.

S naším mladým dospělým máme natolik dobré vztahy, že k žádným vypjatým situacím nedochází. Naopak - jsme stále v kontaktu, často ho zveme na naše RS a on pozvání vždy přijme, protože ví, že stále patří mezi nás. Také v případě, že potřebujeme pomoc my, jsme v kontaktu. Vztahy se nám nevzdalují. Na tom všem se ale musí pracovat po celou dobu pobytu. Vlastně, pokud není vztah, není kontakt.

Jak pracujete s emocemi dětí, které jsou citově navázané na mladé dospělé, kteří již z domova odchází (starší sourozenci, kamarádi, lásky atd.)? O jaký přístup byste se podělili s ostatními vychovateli?

Děti jsou na sebe navázané vždy. Záleží za jakých okolností dítě odchází. Je smutné, když odchází dítě do jiného zařízení kvůli výchovným problémům. To jsou pak děti opravdu rozladěné. Je jim vše líto, pociťují strach o kamaráda a nezbývá nic jiného, než s nimi o všem mluvit, ale jen když o to stojí a ve vhodnou chvíli. Pokud dítě odchází do rodiny, většinou se děti rozloučí a jestliže mezi nimi vyrostlo nějaké pouto, sami se najdou a jsou i nadále v kontaktu. Mají dnes velké možnosti, jak se spojit. Jejich vztahy pak buď vydrží, nebo vyšumí. Větší emocionálně vypjaté situace nezažíváme, protože dítě i my víme, že se můžeme kdykoli navštívit, spojit, zůstáváme na blízku a víme o sobě. I děti, které nemají možnost přijet, jsou s námi stále v kontaktu. Komu jsme lezli na nervy, ten si najde jinou, svou cestu a společnost přátel a blízkých.

A poslední otázka, co Vám konkrétně pomáhá při zvládání vlastních emocí v krizových situací, ať už v práci či osobním životě?

To je těžká otázka. 😉 Nejvíce asi moje dcera, která je stejně střelená jako já. Pracuje ve stejném oboru, tak si můžeme vzájemně pomoci. A pak spousta barev, tužek, štětců apod. Také a velice často i děti v DD. Když vidíte, že se jim daří, jsou úspěšné, mají z toho radost a chtějí na sobě pracovat, pak je vše jednodušší.

Dámy, děkujeme Vám za rozhovor.